Jak se dá vitiligo léčit
Pokud se člověk odhodlá s vitiligem bojovat, musí počítat s tím, že jde o proces dlouhodobý a časově velmi náročný. Ačkoliv dnešní doba již nabízí řadu možností, jak se s nechtěnou depigmentací vypořádat, je nutné si uvědomit, že mnoho z nich může pacientovi svými vedlejšími účinky pořádně znepříjemnit život. Předpokládejme však, že se léčba obejde bez větších komplikací a že časem dosáhneme určitého pokroku a světlé skvrny začnou mizet. Není to příliš potěšující zpráva, ale ani tehdy nemá člověk vyhráno, protože téměř v jakémkoliv stádiu se může stát, že se onemocnění začne vracet a pacient bude muset s léčbou začít nanovo. Nepropadejme však panice a pojďme se podívat na řešení, která se nám prozatím nabízejí.
Nejsnadnější a údajně i nejúčinnější metodou pro terapii vitiliga je léčba pomocí mastí s obsahem kortikoidů. Díky nim dochází k opětovné pigmentaci bílých skvrn, ovšem pouze za předpokladu, že se léčba podchytí v raném stádiu. Při léčbě vitiliga je zapotřebí velké trpělivosti. Aby bylo vůbec možné v pigmentaci zaznamenat nějaké změny, je zapotřebí nanášet masti po dobu nejméně 3 měsíců, častěji však mnohem déle. Jako u každého podávání léků je také nutné počítat s vedlejšími účinky. Pokud jsou ošetřované plochy kůže rozsáhlé, mohou se kortikoidy přes kůži dostat i do krve a způsobit další poškození imunitního systému, tedy přesně to, co je považováno za nejpravděpodobnější příčinu tohoto kožního onemocnění. Člověk se tak ocitá v jakémsi začarovaném kruhu, kdy si dočasně pomáhá způsobem, který mu paradoxně posiluje možný důvod vzniku depigmentace. Dále lze také zaznamenat výskyt plísní a jiných infekcí, přibírání na váze, vředy v trávicím systému, osteoporózu či šedý zákal
Někteří odborníci rovněž doporučují krém Protopic, který se stále častěji používá při léčbě nejrůznějších ekzémů. Velkou výhodou této masti na předpis je fakt, že neobsahuje kortikoidy a že je vhodná pro redukci depigmentovaných skvrn nacházejících se na obličeji. Stejně jako při aplikaci kortikoidů je pro zajištění maximálního účinku nejlepší, když se s léčbou začne co nejdříve.
Jinou možnou terapií je světloléčba neboli fototerapie, která se využívá například i k léčbě lupenky či sezónních depresí způsobených nedostatkem slunečního svitu. Fototerapie využívá neionizujícího elektromagnetického UV záření, jež stimuluje melanocyty k produkci pigmentu a jeho uvolňování do kůže. Zatím nejrozšířenější metoda fototerapie se nazývá PUVA. Jde o světloléčbu pomocí UVA záření, která vyžaduje, aby pacient pravidelně užíval látku s názvem psoralen (buď v podobě masti, nebo pilulek), která znecitlivuje kůži. Pacient poté dochází 1–3x týdně po dobu několika měsíců do nemocnice či specializované ordinace na ozařování. Nevýhodou této terapie je její časová náročnost a také skutečnost, že UVA záření, které se běžně používá v soláriích nebo na jehož principu fungují horská slunce, je ve větších dávkách nebezpečné, protože může způsobit rakovinu kůže. I když lékaři samozřejmě pečlivě monitorují, aby ozařovací dávka nebyla překročena, je třeba mít tuto závažnou možnost neblahého působení světloléčby typu PUVA na paměti.
PUVA s lokální aplikací psoralenu (vtíráním masti) se používá tehdy, má-li pacient depigmentovaných skvrn poměrně málo. Doktor na bílé partie aplikuje výše zmíněnou látku zhruba 30 minut před samotným ozařováním, kdy nechá skvrnky mírně zčervenat. Po každém ošetření (probíhá 1–2x týdně) si pak pacient umyje pokožku mýdlem a před odchodem z ordinace se namaže opalovacím krémem. Při dalších návštěvách se dávka UVA záření postupně zvyšuje, až zčervenalé skvrnky získají původní barvu. Do vedlejších účinků této léčby zahrnujeme možnost těžkého spálení kůže sluncem s následným vznikem puchýřů nebo také nadměrnou pigmentaci zdravé kůže obklopující ošetřované oblasti. Takováto hyperpigmentace je ale většinou dočasná a když je léčba u konce, sama postupně zmizí.
PUVA s orální aplikací psoralenu (podávání ústy) se indikuje tehdy, má-li pacient depigmentovaných skvrn vícero, nebo je určena lidem, kteří jsou vůči lokální aplikaci psoralenu imunní, a první varianta terapie PUVA u nich tedy nefunguje. Podávání psoralenu ve formě pilulek však rozhodně nelze doporučit pro děti mladší 10 let, protože se zvyšuje riziko poškození očí, které může v krajních případech vést až k šedému zákalu. Pokud se pro tuto terapii i přesto rozhodnete, je potřeba, abyste si zhruba 2 hodiny před vystavením UVA záření vzali předepsanou dávku psoralenu, po dobu 24 až 48 hodin po ošetření se vyhýbali přímému slunečnímu záření a poctivě se mazali opalovacím krémem. Měli byste se také chránit kvalitními slunečními brýlemi, abyste zamezili poškození očí. Terapie je časově mírně náročnější než u varianty s lokální aplikací psoralenu – provádí se 2–3x týdně, ozařování se však nikdy nesmí provádět během dvou za sebou jdoucích dnů. Užívání psoralenu má, jak už jsme naznačili, celou řadu nežádoucích účinků. Patří mezi ně nevolnost, zvracení, svědění, nadměrný růst chloupků nebo hyperpigmentace (nadměrná pigmentace).
Dnes již mnoho dermatologických oddělení naštěstí přechází k terapii pomocí UV záření s kratší vlnovou délkou než má záření UVA, tedy záření UVB. To má na kůži minimální nepříznivý účinek a navíc při léčbě odpadá nutnost aplikovat či požívat psoralen. Tento typ světloléčby funguje na principu stimulace melanocytů, které díky ozařování začnou produkovat pigment a uvolňovat jej do kůže. Procedura zpravidla trvá 3–12 měsíců, ale pokud se i po uplynutí této doby nedostaví žádné výsledky, nemá smysl v ní pokračovat. U některých lidí se mohou určité výsledky sice dostavit, ty však nemusejí mít trvalý charakter.
Závěrem je třeba upozornit na skutečnost, že fototerapie se velmi nedoporučuje pacientům přecitlivělým na sluneční záření. Pokud vám tedy i po velmi krátkém pobytu na slunci rudne kůže, měli byste zvážit použití jiné léčebné alternativy.
V případech rozsáhlého poškození kožního pigmentu se může přistoupit i k opačnému postupu, než je podpora produkce pigmentu: během tzv. ireverzibilní (nevratné) depigmentace se na tělo aplikuje krém s obsahem chemických látek, jako je např. hydrochinon‑monobenzylether, které odstraní veškeré zbývající melanocyty, a tím zamezí produkci dalšího pigmentu. Krémy se na nepostiženou kůži nanáší 2x denně do té doby, než získá stejný odstín jako světlé skvrny. Musíte však dávat pozor, abyste se nejméně dvě hodiny po aplikaci krému vyhnuli tělesnému kontaktu s jinými osobami, protože by jim bělicí látka mohla depigmentaci kůže způsobit také. Před samotným započetím vybělování, které trvá 8–12 měsíců, je velmi důležité si uvědomit, že jde o nevratnou změnu. Pacient bude mít do konce života nejenom velice světlou pleť, ale bude také extrémně citlivý na sluneční záření. Mimoto se také mohou dostavit nežádoucí účinky v podobě zánětů (zarudnutí, otoků), svědění či suchosti pokožky.
Krajně lze u onemocnění vitiligem přistoupit také k chirurgickým zákrokům. Při autotransplantaci kůže lékař odejme část pacientovy pigmentované kůže a umístí ji na oblast postiženou vitiligem. Variantou této léčebné metody je záměrné podráždění kůže teplem, při kterém se vytvoří puchýřky. Takto nově vzniklá kůže se potom odstraní a transplantuje na kůži nepigmentovanou. Na ošetřených místech se však u obou zákroků mohou vyskytnout špatně se hojící jizvy, povrch kůže může být nerovnoměrný a kýžené pigmentace nakonec ani nemusí být dosaženo.
Pacient ještě může podstoupit tzv. mikropigmentaci, tedy proceduru připomínající tetování. Během tohoto zákroku se pomocí speciálního chirurgického nástroje do postižené kůže vpraví pigment, který světlé skvrny opět zbarví. Pro lékaře je však velice obtížné dosáhnout stejného odstínu, jakou má okolní kůže. Při vystavení kůže slunci navíc „tetovaná“ oblast na rozdíl od okolní kůže neztmavne, a problémy s nerovnoměrným tónováním tak ve výsledku přetrvávají. Barva kůže, do níž byl vpraven pigment, také časem světlá a ani zde tedy nelze zaručit stoprocentní úspěšnost.
Nabízí se ještě jedna chirurgická metoda, která se ovšem pro účely běžné léčby téměř nevyužívá, protože je jednak velice nákladná a zadruhé ještě zcela nejsou prozkoumány její vedlejší účinky. Jde o transplantaci autologních melanocytů (tj. melanocytů pocházejících od téhož jedince). Během něj lékař odejme zdravou pigmentovanou kůži, v laboratoři ji umístí do speciální nádoby s buněčnou kulturou a nechá, aby se v ní melanocyty rozmnožily. Ty potom transplantuje do depigmentovaných skvrn.
Pro ty z vás, kteří se zdráháte užívat medikaci či podstupovat chirurgické zákroky, jsou k dispozici ještě následující podpůrné kroky. Snad nejrychlejším řešením, jak vyzrát na světlé skvrny, je na postižená místa aplikovat make-up. Samozřejmě, že tato metoda uzdravení kůže nepřivodí a problém tak řeší jen dočasně, bývá však zpravidla nejjednodušším způsobem, jak skvrny rychle zamaskovat. Nabízí se také ještě používání samoopalovacích krémů, které mají oproti make-upu tu výhodu, že na kůži vydrží i několik dní. Asi není třeba připomínat, že pacienti s vitiligem by se měli co nejvíce vyhýbat slunečním paprskům a používat kvalitní opalovací krémy, protože slunění kontrast mezi postiženou a zdravou kůží ještě zvětšuje. Do podpůrné léčby bychom také mohli zahrnout podávání antioxidantů (např. vitamínů A, C, E, selenu nebo zinku), které tlumí poškozování melanocytů, nebo užívání beta-karotenu (provitamínu A), který zase stimuluje produkci pigmentu.
V neposlední řadě bychom chtěli zmínit cestu, která možná mnoha čtenářů nemusí být po chuti, některým z vás by se ale mohla velice osvědčit. Jde o léčbu pomocí homeopatie či ajurvédy, dvou systémů celostní medicíny, které si často vědí rady i s chorobami (jak fyzickými, tak psychickými), jež zůstávají pro klasickou západní medicínu velkým oříškem. V této chvíli ponecháváme stranou veškeré skeptické názory, které kolem těchto metod mnohdy panují, a tvrdíme, že pokud si už člověk se svou nemocí opravdu neví rady, neměl by se tyto alternativní cesty bát vyzkoušet. Jejich nespornou výhodou totiž je, že léčba s nimi spojená bývá podstatně kratší a hlavně nemá žádné vedlejší účinky. Protože jde o přístupy, které se zaměřují na člověka jako celek a ne pouze na jeho konkrétní onemocnění, vedou mnohdy navíc i k odstranění přidružených chorob či neduhů, které člověka po dlouhou dobu sužovaly. V homeopatii či ajurvédě neexistuje žádný určitý přípravek, který by se dal proti vitiligu plošně předepsat – každému člověku je podle dalších sekundárních příznaků a dispozic doporučen lék jiný. V případě, že se rozhodnete zvolit cestu alternativní medicíny, je tedy nezbytná návštěva fundovaného lékaře‑homeopata či odborníka na ajurvédu, kteří vám provedou komplexní vyšetření a stanoví další postup individuální léčby.